Jak jsem se dostala do dětského domova?

Přinášíme vám další příběh dítěte, které se dostalo do dětského domova. Příběh byl zařazen do literární soutěže, kterou pořádala nezisková organizace DEJME DĚTEM ŠANCI.

Úvodem bych chtěl jen zavzpomínat na to, co bylo, když jsem byl malý, ale ať se snažím jak chci, tak si toho moc nepamatuji. Asi jsme bydleli celá rodina pohromadě, teda alespoň doufám. Byl jsem opravdu moc malý, těch pár vzpomínek, co se mi vybavuje si pamatuji na maminku a tatínka, pak také na své sourozence jak jsme si spolu někdy hráli. Vybavují se mi i další příslušníci naší rodiny, babička, tety a strejdové, ale ty už jsem neviděl tak dlouho, že bych je dnes určitě ani nepoznal. Více si pamatuji až jsem začal chodit do školy. Bylo mi šest let a moji rodiče již žili odděleně. Nebyl jsem sám, měl jsem ještě sourozence bratra Dominika a sestru Žanetu. Většinou jsme byli všichni u maminky a k tatínkovi jsme jezdili jen občas, sestra ale k tatínkovi nejezdila. Já a můj mladší bratr Dominik jsme jezdili tatínka navštěvovat o víkendech a o prázdninách, vždy jsme se velmi těšili. Jezdili jsme k němu častěji a častěji. Jednou jsem odjel s bráškou k tatínkovi na víkend. Jaké to bylo pro mě překvapení, když jsem se v pondělí ráno probudil a tatínek mě vedl do nové školy. Bydleli jsme v Krnově v panelovém domě. Nová škola byla větší než na vesnici a bylo tam více dětí. Ve městě to bylo něco jiného než na vesnici Ve škole se mi líbilo, hned jsem si našel nové kamarády. Tatínek se z počátku o nás dobře staral, až jednou večer jsme ho čekali a tatínek večer nepřišel domů. Naše teta která s námi tehdy žila, nám řekla, že máme jít spát a že se nemáme o tatínka bát. Ráno, když jsme se probudili, tak k nám přijely dvě paní, byly to sociální pracovnice, ale to jsme my s bráškou nevěděli. Odvezli nás na kontrolu k lékaři, jestli nejsme nemocní a pak jsme jeli někam…. Přijeli jsme do dětského domova, kde nás sociální pracovnice odvedly k paní ředitelce. Paní ředitelka nám řekla, kolik je v dětském domově skupin a odvedla nás na čtvrtou rodinnou skupinu. S bráchou jsme si mysleli, že tam budeme jen jeden den a pak se vrátíme k tatínkovi. Ale byl to velký omyl. Asi po měsíci jsme se dozvěděli, že náš tatínek je ve vězení. Psal nám dopisy a pohledy, ale dlouhou dobu jsme ho neviděli. Bylo tam hodně neznámých dětí. Čím déle jsme byli s dětmi z dětského domova, tím více jsme měli kamarádů. Byli tam i hodné tety a hodní strejdové. Po měsíci za námi poprvé přijela maminka. Ptal jsem se jí, proč jsme v dětském domově, i když nám to vysvětlovala, pořád jsem to nechápal. Každou noc jsem si přál, abych se probudil doma, moc se mi po všech hodně stýskalo. Jeden den se prodloužil na pět let v dětském domově. V dětském domově jsem si začal postupně zvykat, byl jsem rád, že jsme byli s bráchou na jednom pokoji. Začal jsem chodit do různých zájmových kroužků. Když taťku pustili z vězení, tak za námi několikrát přijel a slíbil, že si nás zase vezme domů, jenže místo domů, šel zase do vězení. A tak si občas napíšeme. Už tomu nevěřím, že půjdu někdy domů. Vím, že tady zůstanu až do dospělosti. V domově se mi líbí a ve škole se mi daří. Rád sportuji, proto bych se chtěl rozvíjet ve svých sportovních schopnostech, které se mi vlastně bude hodit i pro mé budoucí povolání. Mým velkým přáním je, až ukončím základní školu, dostat se na Střední odbornou školu ochrany osob a majetku v Ostravě. Zatím se učím dobře, mám dobré známky, takže bych to mohl zvládnout a splnit si tak své velké přání. Ptáte se, proč bych chtěl být policistou? Už v páté třídě jsem se díval na dokumentární filmy o policistech, kteří nasazovali své životy při různých katastrofách, dbali na pořádek ve městě, ale i na vesnicích a hlavně pomáhají lidem kteří jejich pomoc potřebují. Tato práce se mi velice líbí a proto bych chtěl pomáhat všem, kteří mou pomoc budou potřebovat. Až budu mít svojí vlastní rodinu a děti, budu dělat vše proto, aby se mé děti nikdy nedostaly do dětského domova.